Moje vzácná nemoc.

1. července 2017 v 12:08 | Anice |  O mně
Ahoj Anicers.

Dnes přicházím s trochu vážnějším tématem. Jako vy, i já jsem pouze člověk, a tak se stává, že ani já se nevyhnu nějaké té nemoci. Tato nemoc mě již trápí skoro celý život, a dnes jsem se o tom rozhodla promluvit veřejně. Doufám, že moje zpověď pomůže i ostatním.




V této mé zpovědi mi pomohlo mnoho blogu mých ultrafanoušků, jejich pravá jména neuvedu, ale říkejme jim třeba Eluss.
Svůj blog berou jako zpovědnici a své čtenáře jako psychology, a tak mě napadlo, že to zkusím také.

Tato zhoubná nemoc vypukla už v mém brzkém věku. Pořádně jsem si toho všimla asi v šesti a utíkala k mamince s hrůzou v očích. Ta ode mě však s hrůzou v očích utekla do jiného státu. Šla jsem s tím za mojí chůvou a ta si radši vypíchla obě dvě oči a poté skončila do naší hluboké studny, kterou mi jako pětileté holčičce matka přikázala vykopat.

Něvěděla jsem co s tím, ale moc jsem to neřešila. Když jsem se přestěhovala k babitchce a začala chodit do nové školy, začali si mé nemoci všímat i spolužáci. Celé dny na mě jen zírali, a já nevěděla, co si počnu. Noci jsem probrečela ve své komnatě a rána na mé toaletě.
Když někdo pořádal oslavu narozenin, byla jsem první koho pozvali...to aby na mě mohli zírat jako na nějakou kreaturu, šeptat si mezi sebou a fotit si mě. Bylo mi to neskutečně nepříjemné. Začala jsem kvůli tomu chodit k psycholožce. Vyprávěla jsem jí celý svůj životní příběh, od momentu, kdy jsem jako mladá spermie putovala do mého nového luxusního kulatého domečku, až po moment, kdy ji vyprávím, jak jsem jako mladá spermie putovala do mého nového luxusního kulatého domečku. Psycholožka ale vypadala že mě neposlouchá, zírala na mě s otevřenou pusou a místo poznámek si mě kreslila. Utekla jsem s pláčem. Usadila jsem se ve svém pokoji a na MekBooku si vyhledala příznaky, které jsem pociťovala každý den svého života. Nic to však nenašlo. Byla jsem už zoufalá, a tak jsem se rozhodla, že si zajdu za místní vědmou, která již několikrát pomohla mým známým. Nasedla jsem na první autobus a jela na druhou stranu města, kde vědma bydlela. Když jsem stála před jejím domem, měla jsem příšerný pocit. Co když jsem vážně nemocná? Co se pak stane? Umřu? Nebo jen zesnu? Zakroutila jsem hlavou a řekla si, že to bude v pořádku.

Vědma mě přivítala klasickým pohledem, jaký mi lidé věnují už odnepaměti. Celá se třásla, jako by ji moje přítomnost znervózňovala, a já se ptala sama sebe, jestli vidí moji katastrofickou budoucnost po boku této hrůzné nemoci.
Vědma se zadívala do křišťálové koule, vykulila oči a řekla, že mě tato nemoc navždy poznamená. Poté se rychle zvedla od stolečku, řekla, že již zavírá a se strachem v očích utekla do neznáma. Nechápala jsem co se zde stalo, a byla jsem v depresích, že ani tato žena mi nemohla pomoci. Smutně jsem se vydala zpět domů, kde na mě již čekala babitchka s večeří. Posadila jsem se ke stolu a jídla se ani nedotkla. Neměla jsem na nic chuť.
,,Co je, mladá Anice," zeptala se mě ta drobná, roztomilá stařenka. Ale to byl pouze hlas v mé hlavě. Ve skutečnosti si mě babitchka fotila a posílala mé fotky všem svým kamarádkám. Byla jsem v koncích. Můj život byl k ničemu, neměla jsem přátele, všichni mě jen z povzdálí pozorovali a báli se na mě promluvit. Co mám dělat? Mám se zabít? ,,Ano", řekla mi Oxana, která seděla na okně a podávala mi nůž, žiletku, provaz a nějaké prášky. No to teda ne, řekla jsem si, Oxanu strčila z okna a stoupla si před zrcadlo. Před zrcadlem jsem si slíbila věrnost až do smrti, a také že ze své nepojmenované nemoci udělám svoji přednost. Sedla jsem k wikipedii a začala sepisovat článek s nemocí, které jsem dala název ANIREXIE.

Ne nepleťte si to s Anorexií, díky které jsou děvečky vyhublé jako stonky pampelišky, které mimo jiné nyní snídám, protože jsem se opět dala na veganství.

Anirexie je nemoc úplně jiná, a protože ji mám jako jediný člověk na planetě, pojmenovala jsem ji po sobě. A jaké jsou její příznaky? Připravte se, možná vás to šokuje.
Jako první příznak zde máme pevný, dobře tvarovaný zadeček, pro který by většina z vás musela dřít 789 hodin denně v posilovně, ale to já nemusím. Příznak číslo dvě jsou ohromná prsa, která se každý rok zvětšují o jedno číslo, a k tomu samozřejmě patří bradavky tvrdé jako skála a rudé jako maliny. Anirexie mi také nadělila plné rty bez nutnosti botoxu, dlouhé laní nožky Bambiho mrtvé matky, perfektně tvarované břísko bikini fitnessky, dvě kukadla modrá jako ten nejčistší oceán, dlouhé blond lokny, které se lusknutím prstů zvlní a zase narovnají, a v neposlední řadě vždy hladkou a narůžovělou vulvu.

Toto je moje zpověď pro vás, mé fanoušky. Měla jsem strach z neznáma, ale poté, co mi tuto nemoc doktoři potvrdili a zapsali ji do seznamu extrémně vzácných nemocí, se mi skutečně ulevilo. Moje nemoc je mou součástí a musím se s tím smířit. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, že jsem se s vámi mohla o tento příběh podělit. Moc ráda bych si přečetla co si o tom myslíte, nepohrdnu ani utěšujícími komentáři či vašim příběh o životě s nemocí, která nejde vyléčit.

Pa.



 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | Web | 1. července 2017 v 14:12 | Reagovat

Ie hrozné, že jí máš jkao jediný člověk na planteě :( A vůbec ti to nezávidím. :(

2 Eliss Eliss | Web | 1. července 2017 v 17:21 | Reagovat

No, Anice, doufám že nezesneš a budeš tu s námi další milion let. Amen.

3 janabruzkova janabruzkova | 1. července 2017 v 17:36 | Reagovat

Jo, vážně jsem se pobavila. :-)
Ale čas je nejlepší LÉKAŘ

4 NaTyy NaTyy | E-mail | Web | 1. července 2017 v 17:50 | Reagovat

Smutná zpráva

5 Anice Anice | E-mail | Web | 2. července 2017 v 11:35 | Reagovat

Děkuji všem za jejich motlitby.

6 Simona Simona | Web | 2. července 2017 v 16:09 | Reagovat

Panejo, to je nemoc, taková vzácnost. Jen ty ko.., ehm, prsa mi k tomu nesedí. To už jsou balóny jako blázen....

7 Lukas Lukas | Web | 2. července 2017 v 18:50 | Reagovat

Zdravím... to zrovna nepatří mezi můj vkus humoru. Ale na straně druhé - sem-tam se tu přeci jen vyskytne i něco pro mě úsměvného. :-|

8 Lukáš Lukáš | Web | 3. července 2017 v 13:52 | Reagovat

...mimochodem například mně se líbí malá ženská prsa. Tak nejlépe dvojky.

9 Anice Anice | E-mail | Web | 3. července 2017 v 18:03 | Reagovat

[8]: Aha, tak dík za informaci, po které jsem toužila, strčím si ji mezi mé dvanáctky xD

10 stuprum stuprum | 5. července 2017 v 3:09 | Reagovat

[9]: xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Antispam.er.cz